Tak dneska jsem našel zajímavou knihu o centrálním bankovnictví:
Jedna skvělá kapitola za všechny 
Jak „podniká“ centrální banka?
Že jsou tyto argumenty příliš teoretické a celá problematika
zajímavá jen pro hrstku intelektuálů, kteří jako by nevěděli, ve
kterém dalším odvětví ještě úlohu státu zpochybnit? Ne až tak
docela. Ukážeme si totiž, že ve chvíli, kdy zasedne bankovní rada
centrální banky, má každý člověk důvod k tomu, aby se o své peníze
začal obávat. A jde-li o peníze každého z nás, není možná nejrozumnější
teoretickými argumenty proti státnímu monopolu na tisk
peněz pohrdat. V čem tedy spočívá podstata existence a činnosti
centrální banky?
Představme si, že panovník – prezident, monarcha, generální
tajemník strany apod. – udělí privilegium jedné instituci, aby tiskla
nekryté papírové peníze (tj. peníze v podobě, v jaké je známe dnes).
Vybere tedy své nejlepší kamarády, kamarády svých kamarádů
nebo jiné osoby, ke kterým má z různých důvodů blízko, a ustaví je
do funkcí.1 Tito lidé v této chvíli získají ohromnou moc. Proč?
Protože nikdo jiný ve společnosti nemůže vytvářet peníze z ničeho.
Chtějí-li ostatní lidé peníze, musejí nejprve na trhu poskytnout
službu či prodat výrobek, který si ostatní lidé přejí a jsou ochotni
za něj zaplatit.2 Zachce-li se peněz centrálnímu bankéři, žádný
výrobek nebo službu druhým lidem poskytovat nemusí, nemusí si
lámat hlavu úvahami o tom, co by tak asi mohl na trhu nabízet
k uspokojení potřeb ostatních lidí. Nic takového. Centrální bankéř
tak pouze provede zhruba následující:3
1) Koupí si papír a nůžky.
2) Zajde si do nejbližší tiskárny.
3) Natiskne na koupený papír obrázky velikánů národa a čísla
s několika nulami.
4) Rozstříhá archy papíru na menší kousky (ty nazve „bankovky“).
5) Vezme si tyto peníze jako „výplatu“ za práci pro národ.
6) Jde s „novými penězi“ do obchodu a nakoupí tolik aut, lihovin,
drahých kravat a obleků, golfových holí a tenisových
raket, kolik nul si na bankovky natiskl.
Kdo by nechtěl takto „podnikat“? Kdo by nedokázal v tomto „podnikání“
dosáhnout zisku, tj. kdo by nebyl schopen koupit si nakonec
reálné věci za peníze – peníze, jejichž výroba téměř nic nestojí?
Všichni bychom asi rádi v takovém „odvětví“ podnikali. Každémuale není této výsady dopřáno, protože kdyby každý mohl tvořit
peníze z ničeho, nikdo by nic pravděpodobně nevyráběl. Všichni by
si tiskli peníze, chodili do obchodů a nakupovali nejlepší věci... Byly
by ale nějaké obchody? Pracoval by někdo? Tvořil by někdo bohatství?
Nikdo! Podnikání v centrálním bankovnictví tak neodpovídá
obecnému principu podnikání. Není to aktivita, v rámci které se
vstupy přetvářejí na výstupy o vyšší hodnotě. Centrální bankéři
žádnou hodnotu nevytvářejí, a proto mohou existovat pouze tehdy,
mohou-li parazitovat na zbytku společnosti. Zkrátka a dobře, předtím,
než si centrální bankéř může zajít koupit za nově vytištěné
peníze láhev whisky, musí tuto láhev whisky totiž nejdřív někdo
vyrobit... Kdyby mohl být každý centrálním bankéřem, jen těžko by
se výrobou whisky někdo obtěžoval. Každé normální podnikání se
tak obejde bez státního privilegia – centrální bankovnictví nikoliv!
Centrální bankovnictví je proto státní licencí k falšování peněz – ke
krádeži. Zatímco identická aktivita ze strany „soukromých centrálních
bankéřů“ (tj. padělatelů) je stíhána jako jeden z nejnebezpečnějších
zločinů, státem vyvolení centrální bankéři jsou chováni
v bezmezné úctě.4
Věci ale nejsou samozřejmě v realitě tak jednoduché a průhledné.
Ono by totiž pak bylo velmi těžké obhájit před veřejností instituci,
jejíž poslání spočívá ve vytváření peněz z ničeho a jejich
následném utrácení. Jak se tedy liší aktivity centrálních bankéřů
reálného světa od našeho schematického příkladu?
1) Centrální bankéř si nekupuje papír a nůžky, ale za dříve
natištěné peníze si zřídí speciální instituci, která se tiskem
peněz zabývá – státní tiskárnu. Této instituci pak samozřejmě
platí v penězích, které si u ní nechá natisknout.5 Nové
peníze většinou dokonce vznikají „bezhotovostně“ – pouhým
vymyšlením peněz, ke kterému dochází účetním zápisem do
rozvahy centrální banky.
2) Jelikož centrální bankéř má vlastní tiskárnu k dispozici,
nemusí do ní chodit, ale vše vyřídí poštou, telefonem či jinými,
modernějšími prostředky.
3) O tom, kteří velikánové budou na bankovkách zobrazeni,
rozhodne speciálně zřízená komise. K této otázce má dovoleno
se vyjádřit i veřejnost, neboR jaká hlava se na bankovce
objeví, je z finančního hlediska pro centrálního bankéře
zcela nedůležité.
4) Bankéř si vytvoří speciální oddělení, jehož členy také samozřejmě
platí z natištěných peněz, kteří bankovky vybaví
bezpečnostními prvky, metalickými pásky, vodotisky apod.,
aby nikdo jiný než centrální bankéř nemohl peníze snadno
tisknout a byla tak odstraněna „konkurence padělatelů“.
5) Natištěné a „proti padělání zabezpečené“ peníze bankéř nevyplácí
pouze sobě. Platí v nich rovněž odměny všem svým
„spolupracovníkům“ v centrální bance;6 půjčuje je komerčním
bankám7 a dojde-li jim dech, přestane jim „půjčovat“,ale rovnou je těmito prostředky „zachrání“;8 půjčuje je
dokonce některým podnikům či vlastním zaměstnancům.9
Zejména však půjčuje státu v případě, že se stát rozhodne
utratit více, než je schopen lidem zkonfiskovat na daních.
Za veškeré takové úkony inkasuje úroky, případně nehmotný
zisk spočívající v získání přízně státu, kterému vděčí za
své výsadní postavení. Stát a centrální banka, jak je na
mnoha místech této knihy ilustrováno, tak žijí v dokonalé
symbióze – jeden bez druhého se neobejdou.
Všechny výše zmíněné subjekty patří mezi vyvolené, kterým se
dostává od spolku „stát/centrální banka“ zvláštního privilegia. Jsou
těmi, kteří se dostanou k vytištěným penězům jako první a mohou
začít nakupovat. Za tuto „službu“ se centrální bance samozřejmě
musí odvděčit, aby na ně banka při dalším tištění peněz nezapomněla.
Spolupracovníci centrálního bankéře proto usilovně produkují
„vědecké“ studie plné barevných grafů, složitých výpočtů
a „zlatých“ pravidel inflační emise, které „dokazují“ nutnost „stabilizační“
politiky centrální banky. Řada z nich vyučuje na (jak jinak
než státem licencovaných, ne-li rovnou státních) školách, kde
získává vědecké hodnosti a šíří dále pověsti o nutnosti existence
centrálního bankovnictví a jeho funkcích. Stát dbá na to, aby nikdo
nezpochybnil privilegované postavení centrální banky, vymýšlí
tresty za „narušení peněžního oběhu“,10 „ohrožení devizového
hospodářství“11 a jiné „zločiny“. Komerční banky pomáhají vytvářet
tlak na to, aby se do bankovního systému nedostalo příliš zahraniční
konkurence, a proto centrální banku vybízejí k řádnému
výkonu role „regulátora bankovního systému“. Všichni tito lidé táhnou
za jeden provaz a vytvářejí mocnou bankovní lobby, jejímž
cílem je zachovat „nezávislost monopolního falšovatele peněz“.
Státní monopol na výrobu užitečné věci (např. poskytování poštovních
služeb) je zdrojem monopolního zisku, narušuje fungování cenového
systému a způsobuje plýtvání zdroji. Státní monopol na provádění
zavrženíhodné aktivity, jakou je např. falšování peněz (vytváření
peněz z ničeho), je však již úplnou pohromou. Nejenže představuje fatální
narušení tržní koordinace a způsobuje tak ohromné plýtvání zdroji,
ale má na svědomí rozsáhlé a systematické přerozdělování bohatství od
produktivních členů společnosti směrem k parazitům.12 Stát si totiž
prostřednictvím takovéto „výroby“ peněz zajišRuje ze svého pohledu
životně důležité prostředky, které by nikdy nebyl schopen pomocí daní
v takové míře získat. Nadále tím zamlžuje skutečnou cenu, kterou
důvěřiví obyvatelé státu za jeho „služby“ (včetně „péče o měnu“) platí.
Příjem 
Fri May 23, 2008 6:47 pm
