Čínská hrozba pro světovou ekonomiku.

Tohle je trochu pesimistický článek z BL. Já bych řekl že alespoň z části dosti pravdivý. Evropa ale i USA by se nad sebou měly začít zamýšlet

Originál: http://www.blisty.cz/art/32342.html


Chceme čínskou Evropu?
Martin Kunštek, Štěpán Kotrba

Čtenáře, jak je vidět, velmi zaujaly dva články o Číně, neboť se staly „nejčtenější za 7 dní“. Články „Současná Čína: sebevědomá, rozporná a šovinistická“ a „Dokáže Čína překonat svoji krizi“ v na české poměry nezvykle koncentrované podobě upozorňují na obtížně představitelné problémy, která provází překotný zrod supervelmoci s odlišnou kulturou.

A zvláště na rizika, která jsou s těmito problémy spojena. Je nepochybně pravda, že tempo exploatace přírodních zdrojů, kterým je provázen bouřlivý rozvoj čínské ekonomiky, představuje existenční ohrožení současného pojetí „spotřebitelské“ tržní ekonomiky. Zejména v důsledku hrozby vyčerpání dostupných přírodních zdrojů. Znečištění ovzduší, vodních zdrojů, globální oteplení a rozšiřování pouští rovněž může významnou měrou přispět k rozpadu současných megapolí „vyspělého světa“ a ke globální ekologické katastrofě. Analýzu vyžadují však i některé ekonomické souvislosti.

Čínská ekonomika je energeticky a surovinově náročná. Průmyslovou revoluci 18. a 19. století stihla za několik let. Obrovský růst dovozu ropy a dalších suroviny, které jsou nutné k fungování motoru čínské ekonomiky – průmyslu, silně přispívá k růstu cen surovin na světových trzích. Pokračování růstu čínského hospodářského růstu a tím i spotřeby hrozí dalším zdražováním ropy a dalších surovin a tím ke znevýhodňování evropské či americké produkce. Číně vyšší ceny nevadí, neboť je kompenzuje nižší cenou práce. Čím náročnější výroba na lidskou práci, tím více rozdíl vynikne. V případě ropy může jít z dlouhodobého hlediska o jeden ze spouštěcích faktorů prognózovaného jevu, známého pod názvem ropný zlom. Peak oil.
Čína si kupuje svět

Čína má obrovské přebytky zahraničního obchodu. Kladné saldo zahraničního obchodu Číny dosáhlo takové úrovně, že denní rozdíl mezi vývozem Číny do USA a zemí EU a dovozem zboží z těchto zemí do Číny představuje při současné měnovém režimu 1 miliardu USD. Zde je samozřejmě nutné dodat, že Čína udržuje svou regulovanou monetární politikou uměle podhodnocený kurz jüanu. Což k nerovnováze výrazně přispívá, ale Číně to, pochopitelně, nevadí….

Čína zároveň udržuje největší devizové rezervy světa. Značnou část z nich drží v USD, i když v poslední době nemalé množství devizových rezerv přeměnila na eura a další měny. I tato operace nemalou měrou přispěla k neúměrnému posílení kurzu EUR vůči USD.

Tím nechci tvrdit, že to bylo jedinou příčinou. Zásadním způsobem se na kurzu USD/EUR podílí i faktory v Eurolandu a v USA. Především nerovnováhy v americké ekonomice. Již v prosinci 2006 upozornil nositel Nobelovy za ekonomii prof. Joseph Stiglitz, že USA si denně musí půjčovat na financování dovozů ze světa 3 miliardy USD. Značná část této nerovnováhy jde způsobena právě dovozem z Číny. A dovozem drahé ropy, k jejíž vysoké ceně přispívá krom domácí poptávky i rostoucí poptávka v Číně. Čína je druhým největším dovozcem ropy. Rozsah a zejména tempo růstu dovozů ropy do Číny silně ovlivňuje její vysoké ceny. Podílí se na nich i export zboží z Číny – lodě a letadla nefungují na „vzduch“, ale na pohonné hmoty, vyráběné z onoho tekutého zlata.
Dva se perou…

K vychýlení kurzu USD/EUR přispívají i jiné příčiny, které se projevují ekonomicky, ale mají kořeny v rozdílných právních pravidlech, které platí v USA a v zemích Eurolandu. V USA na rozdíl od Eurolandu neomezuje výši rozpočtového deficitu vůči HDP žádný Pakt stability a Maastrichtská dohoda. USA si jen na financování deficitu federálního rozpočtu, který podle Stiglitze způsobilo neuvážené snižování daní, provedené vládou George W. Bushe a enormní růst zbrojních výdajů a výdajů na války v Iráku či Afgánistánu, půjčují na světových trzích více než 1 miliardu USD. Denně.

Postavení amerického FEDu, který plní mimo jiné funkci centrální banky, je zcela odlišné od ECB. Na rozdíl od nezávislé Evropské centrální banky, která podle svého statutu měnovou politiku řídí s cílem udržování stability měny a cen, FED sleduje i cíle udržení hospodářského růstu a zaměstnanosti. Proto je měnová politika FEDu výrazně pružnější. FED mnohem častěji mění úrokové sazby s ohledem na vývoj makroekonomických ukazatelů a vývoj na kapitálových trzích. Z jeho rozhodnutí a rovněž nerozhodnutí lze dovodit, že před stabilitou měny více preferuje ekonomický růst a další faktory.

Evropa na nevhodné právní zakotvení ECB doplácí nepřiměřeně silným kurzem eura, které oslabuje vývozní schopnosti evropské produkce a zlevňuje dovoz. Oba typy měnových politik samozřejmě mají svá pozitiva i negativa. Silné euro zlevňuje dovozy ropy a tím tlumí inflační dopady vysokých cen této suroviny. Slabý dolar, zvláště po postupném přechodu čínské měnové politiky z metody fixního kurzu vůči USD na modifikované varianty určování kurzu od koše měn, prováděné postupně od konce roku 2006, zase do určité míry snižuje konkurenční schopnost čínského zboží na americkém trhu.

Velký problém mohou do budoucna představovat obrovské devizové rezervy Číny, které už dnes přesahují 1 bilion USD. Tisíc miliard. A stále rostou. Fakt, že většina čínských devizových rezerv je v USD, může v budoucnu představovat riziko obrovských otřesů měnových trhů. Zvláště v souvislosti s tím, že Čína stále nakupuje USD do měnových rezerv a tím svým způsobem pomáhá udržovat kurz USD na „vyšší“ úrovni, než na jaké by pravděpodobně byl, pokud by se při stanovování kurzu tyto nákupy do rezerv odečetly. Při vypořádání deficitu obchodní bilance Číny a USA by bez tohoto „polštáře“, vytvářeného Číňany, mohlo dojít k ještě prudšímu pádu kurzu USD, než jaký jsme viděli v posledních letech.

Číňané si tímto způsobem pomáhají podhodnocovat kurz jüanu a tím „nekale“ pomáhají zvyšovat konkurenceschopnost svých výrobků. Tento vývoj však nemůže pokračovat donekonečna. Pokud by Čína prováděla konverzi devizových rezerv velmi rychle, nebo pokud by se rozhodla rezerv zbavit, vyvolalo by to na světových trzích obrovský měnový šok. S dramatickými dopady na globální obchod. Ale i na čínský obchod, který je významnou složkou světového obchodu. Součet těchto a dalších efektů by mohl vyvolat světovou hospodářskou krizi, jaká zde byla mezi dvěma světovými válkami. Otázkou, do jaké míry by se týkala pouze Evropy a Ameriky, a do jaké míry by zasáhla Čínu. Ta se může opět uzavřít do sebe a věnovat se rekonstrukci celého území i deset let. Práce je dost.
Sociální nerovnost jako motor pohybu

Druhou rovinou nerovnováhy je vnitřní čínská nerovnováha. Na východě Číny u pobřeží probíhá obrovský ekonomický rozvoj. Se všemi negativními dopady do ekologie. V obou brilantních článcích, zveřejněných na BL, je upozorněno na fakt, že západ Číny a vnitrozemí je neuvěřitelně zanedbané. Je zde obrovská chudoba – ve všech parametrech, jak ji definuje OSN. Miliony lidí pracují v otrockých podmínkách za méně než 1 dolar denně. Výjimkou nejsou nucené práce, dětská práce a další zločiny, zakázané úmluvami Mezinárodní organizace práce. Infrastruktura, zejména ekologická, ale i zdravotní a sociální, je tragicky poddimenzovaná. Jako příklad lze uvést neexistenci čistíren odpadních vod a způsob nakládání s odpady. V této zemi, která je stálým členem Rady bezpečnosti OSN, stovky milionů lidí žijí bez přístupu ke kvalitní pitné vodě nebo v prostředí zamořeném toxickými skládkami.

Tragická je i poddimenzovanost infrastruktury medicínské a vzdělávací. Čína při jedné z oficiálních návštěv české delegace přiznala, že jí k zajištění základního vzdělání pro všechny obyvatele chybí více než 1 milion učitelů. Obdobná je situace v medicíně. Na to, že u rozvojových zemí, označovaných jako nejchudší, se upozorňuje na rizikové faktory ve zprávách OSN o chudobě, si již média „zvykla“. I to je však nemedializovaná tvář „ekonomické velmoci“ – Číny.
Říše koncentrované moci

Čína přitom bohatství, získané ze zahraničního obchodu, promyšleně koncentruje, místo aby je přerozdělovala. Na jedné straně tak můžeme vidět obrovský růst velmi drahých mrakodrapových center na Východě. A tím i další koncentraci bohatství, které je provázeno nejen růstem silné sociální nerovnosti a vyloučením milionů lidí, ale i inflací a ztrátou jistot. Tyto negativní jevy se logicky promítají do vypjatého agresivního individualismu, které už byly popsány. Situace ve vnitrozemí se přitom nijak dramaticky nezlepšuje, jak by bylo možné čekat v centrálně řízené ekonomice, kterou vláda označuje eufemisticky jako „tržně orientovaný socialismus“.

Se sociálně tržním hospodářstvím nemá čínský ekonomický model téměř nic společného. Se socialismem také ne. V Číně např. neexistuje státní důchodových systém, ani systém podpory v nemoci nebo nezaměstnanosti. Školné a cash placené zdravotnictví rovněž výrazně přispívají k popsanému agresivnímu individualistickému chování. Přežij nebo zemři. Za jakoukoliv cenu. V kombinaci s poddimenzováním školské a zdravotní infrastruktury rovněž tvoří rovněž podhoubí pro masovou korupci. Vedle dalších faktorů, jako nefunkční justice, kterou bychom nemohli označit za nezávislou na výkonné moci a která je pro čínskou verzi socialismu příznačná. Říše trpí i svou velikostí. Vzdálenost od centra utváří vztahy, které mají daleko k zastupitelské demokracii. Orgány správy státu i komunistické strany se dostávají do područí klanů, vytvářených nejen na ekonomických, ale i na rodových či klanových vazbách.
Expanze za naše peníze

Oba prvky upozorňují i na světovládné ambice Číny, které mají podle oficiálních komuniké mírový – ekonomický charakter. Je rovněž žádoucí si všimnout jejich příznaků. Čína totiž rezervy a zisky ze zahraničního obchodu v poslední době investuje mnohem více než do vlastní sociální, zdravotní a ekologické infrastruktury, spíše do akvizic zahraničních firem. Cíleně produkuje víc, než spotřebovává a chce spotřebovat. Čína si tak kupuje svět. Jako nejznámější příklad lze uvést akvizici počítačové divize IBM firmou Lenovo (notebooky této značky jsou vybaveni i češí poslanci). Objem čínských zahraničních investic v posledních letech přesahuje 200 miliard USD ročně. Čína investuje promyšleně, v plné koordinaci se státními institucemi. Investuje strategicky.

V kombinaci s faktem, že obráceným směrem – tedy do Číny zahraniční, zejména nadnárodní firmy investují – chaoticky – kolem bilionu USD, jde o zajímavý fenomén, který je však provázen také řadou negativních jevů. Předně je to přesunování výroby ze zemí, kde jsou „jakž takž“ dodržována lidská práva – včetně práv zakotvených v Úmluvách MOP, kde státy provozují systémy sociálního a důchodového zabezpečení a veřejné školství pro všechny. Čína na komparativní výhodu levné pracovní síly a nízkých výrobních nákladů, na nichž se podílí právě ignorování sociálních práv a neexistenci ekologické legislativy, láká investory. A přetahuje tak ekonomickou zejména výrobní činnost ze západních zemí. I to je tvář čínské verze socialismu.
Relativita ceny i pravidel

Tyto faktory se významně podílí na exportních úspěších Číny. Nemalou měrou se na ní podílí i porušování autorských a patentových práv, které čínské úřady tiše tolerují – stejně, jako je v porevolučních počátcích tolerovala československá exekutiva. Tento bod znamenal po mnoho let jednu z nejvýznamnějších zábran reintegrace Číny do mezinárodní ekonomické komunity, kterou tvoří členové GATT respektive WTO. K porušování autorských práv v Číně ale renomované nadnárodní společnosti samy přispívají. Řada výrobců světových značek – nejen textilu a bot, ale i hodinek, zadá v Číně výrobu určité sady svých výrobků, aby snížily výrobní náklady. Společným čínským podnikům, nebo čínským subdodavatelům předají výrobní dokumentaci i s objednávkou na určitý počet výrobků.

Jeden z důstojníků české zpravodajské služby mi ukazoval hodinky Patek Philippe, jejichž originály patří k nejdražším na světě. Nejdražší modely Patek se vyrábí v limitovaných sériích v cenách desítek tisíc USD. V Šanghaji je však i v platinovém provedení lze získat za několik set USD… Výrobce se tomu dnes jen diví.

To je jeden z důvodů, proč v Evropě upadají i tradiční výroby „s vysokou přidanou hodnotou“, na které evropští ekonomové doporučovali kdysi sázet. Totéž existuje v automobilovém průmyslu, ve zbrojní výrobě, při výrobě bílého zboží, spotřební elektroniky či kdekoliv jinde. Nakoupit stroje na speciální zakázkovou výrobu, naučit čínské dělníky kvalitní výrobě, zlevnit pak z konkurenčních důvodů výslednou subdodavatelskou cenu pro objednavatele na minimum nepostačující za standardních podmínek k přežití a rozběhnutou výrobu po jejím zvládnutí a ukončení na čínské poměry „limitované série“ zase zničit, je činnost z pohledu čínského výrobce a čínského ekonoma neekonomická. A tak se vyrábí dál. Know-how je už „doma“.

Pokud se jedna firma rozzlobí a už podruhé nepřijde, přijde její konkurence. Chaos konkurenčních vztahů ve střetu s cílenou státní koordinací a centrálním makroekonomickým i mikroekonomickým plánováním nemůže obstát. Střet hierarchického čínského „socialismu“ a dravého ekonomického liberalismu dopadá pro euroamerické globalisty tragicky. Střetává se zde ekonomická síla státu – velmoci s ekonomickou slabostí firmy. Vítězství patří vždy silnějšímu. Kdysi v šedesátých letech stejnou strategii státní podpory domácích firem uplatnilo Japonsko. Za „kapitalistickou“ evropskou firmou nestojí nikdo. Za čínskou firmou stojí vždy celá Čína.
Evropa jako čínská provincie

Čínský ekonomický model tím však představuje další hrozbu evropskému pojetí sociálně tržní ekonomiky. Jsme dnes připraveni konkurovat vojensko policejní diktatuře s prvky feudalismu a konfucianismu, která při ekonomických operacích v domácím prostředí kombinaci používá principů centrálně řízené a plánované ekonomiky a v mezinárodní konkurenci se chová dle principů kapitalismu 19 století?

Akumulované prostředky používají čínské podniky v druhé etapě na skupování zahraničních firem v zahraničí a převádění jejich know-how do Číny. Akvizicemi postupně Čína ovládá distribuční kanály do zemí s doposud vysokou koupěschopností. Zahltí je lacinými klony čínské produkce přes původně mateřskou firmu. To je spolu s rostoucí diasporou – podle údajů OSN se každých 10 let vystěhuje do zahraničí 30 milionů Číňanů – rizikem postupného, ale úplného ekonomického ovládnutí světa.

Dnes nám čínští obchodníci a restauratéři nevadí. Jíme jejich levná jídla a platíme jim za ně našimi penězi. Komunista prosperuje, živa z naší pohodlnosti. Za několik let budou chtít čínští přistěhovalci využít ona euroamerická lidská práva pro uprchlíky, budou chtít využívat volnosti v pohybu osob zboží i kapitálu, jak Číně zajišťuje členství v GATT či WTO a budou mít či požadovat plné občanství hostitelských zemí. A začnou jej využívat.

Při pracovní výkonnosti, disciplině a regulovaných ambicích čínských ekonomických přistěhovalců vznikne po ukotvení čínských komunit v hostitelských zemích požadavek na její reprezentaci v orgánech státu, města, obce. Čínští zastupitelé budou podporovat prospěch pro čínskou komunitu. Vznikne globální síť čínských výrobních a logistických center, svázaných pevně s mateřskou zemí a jejími možnostmi. Vznikne globální síť ekonomických velvyslanectví.

Je otázka, jak dlouho může souběžné působení těchto faktorů pokračovat. Každá nerovnováha, a zvláště když nerovnováhy působí souběžně, časem vyvolá lokální poruchy, které mohou kdykoliv přerůst v globální krizi.

Je jasné, že není možné přesunout všechnu evropskou a americkou výrobu do Číny. To už by v EU a v USA nebyli žádní koupěschopní spotřebitelé, jen nezaměstnaní. Čínský vývoz do těchto oblastí by ztratil smysl. V EU a v USA by došlo k totálnímu úpadku. Následný pokles vývozu, pád měny by mohl vyvolat ekonomickou krizi i v Číně. Čímž by došlo ke globální hospodářské krizi… Pokud ovšem není právě takto vyvolaná krize „západního“ světa cílem dlouhodobé strategie „kung-fu“, kterou dnes vidíme. Síla a dynamika euroatlantického kapitalismu je použita k jeho oslabení. Nejde o lokální ekonomický profit, ale o globální oslabení systému.
Konec liberálních hodnot i konec kapitalismu

Hledání odpovědí na to, jestli vůbec existuje uspokojivé řešení této hádanky, které by odvrátilo hrozící krizi a porážku modelů organizace společnosti používaných v Evropě a v Severní Americe, je velmi obtížné. Především bychom si měli položit otázku, jestli chceme připustit, aby v Evropě přestalo existovat sociální zákonodárství, nezávislá justice a lidská práva jak je vnímáme podle Všeobecné dleklarace . Součástí téže otázky je, zda chceme odvracet něco takového jako je totální ekonomický úpadek v Evropě a globální hospodářskou krizi.

Odpustit si nemůžeme ani otázku, zdali chceme, aby pracovní, sociální a ekologické standardy v Evropě klesly na úroveň Číny ve jménu konkurenceschopnosti v předem daném modelu pravidel GATT a WTO. Jestliže bychom s tím souhlasili, tak je cesta, kterou nám vnucují evropští liberální politici, české nevyjímaje, ta správná. Měli bychom konkurovat Číně v láci výrob. V láci pracovní síly. Potom je tedy opodstatněné zrušení nebo omezení průběžně financovaných důchodů, zdravotního pojištění, a sociální a pracovní legislativy, stejně jako ekologických zákonů a zákonů na ochranu spotřebitele.

Podle klasiků kapitalismu bez přívlastků vyřeší vše chaotický trh. Klasikové totiž neuměli čínsky a nebyli v Číně.

Jestliže si to nemyslíme a nechceme čínské správce české či evropské provincie, tak budeme muset přiznat, že diplomacie i politika (nejen ta zahraničně obchodní), kterou provádí evropští politici od 90. let, je od základu špatná. Nebyli v Číně… Cestou odbourávání cel a kvót na dovoz, ani privatizace důchodového zabezpečení do kapitálových penzijních fondů se evropské bohatství neuhájí. Cestou liberalizace trhu a bratrovražedné konkurence se produktivita nezvýší. Pravidla neregulovaného kapitalismu nepočítala s bezedným trhem spotřeby, který má svá vlastní, odlišná pravidla. Peníze jsou v takovém světě směny hodnot pouze náhražkou.
Čtvrtá cesta

Pravidla neregulovaného kapitalismu mimochodem přispěla a motivovala akcionáře evropských a amerických firem k přesunutí výrob z Evropy a USA do Číny, Taiwanu a Indie. Přesun výrob do těchto zemí urychlují zejména penzijní fondy a pojiš'tovny, které vlastní značnou část podnikových akcií firem. Malých i velkých. Dnes nadnárodních.

Rušení ekologických a pracovních standardů také asi není cesta, pokud si občana nevážíme stejně jako mravence a pokud není celek víc než kterákoliv jeho část. Pokud základní abrahámovský humanismus evropské kultury nenahradíme se vším smířeným taoismem. Už proto, že v Evropě nemáme největší armádu světa, která je schopna nahnat miliony lidí do pracovních táborů, nebo bránit lidem ve vystěhování ze znečištěných oblastí. Už proto, že v Evropě nebudeme popravovat neposlušné bouřící se dělníky a řešit tak požadavek na vysokou výkonnost ekonomiky. Evropský právní systém ostatně ani něco takového naštěstí nedovoluje. Ostatně řešením by taková reforma právního uspořádání a la Čína zřejmě nebyla, protože v Evropě by nebylo kam lidi vystěhovat. Jen v Africe je ještě místo.

Chceme tedy, aby se Evropa jednou podobala Číně, kterou spíše než „socialismem s tržními prvky“ můžeme charakterizovat jako byrokratickou politicko-vojenskou diktaturu s prvky „kapitalistického feudalismu“?

Pokud ne, tak bude nutné změnit směřování evropské politiky. Té obchodní zvláště. To by však vyžadovalo změnu architektury celosvětového obchodu, uspořádaného dnes podle pravidel WTO. Té WTO, která se ve shodě s liberálními ekonomy vyvíjí směrem k odstraňování celních a množstevních bariér mezinárodního obchodu a k odstraňování regulace kapitálových toků. Pokud chceme zachovat evropský sociální i politický model, tak budeme muset přistoupit k revizi dohod WTO. Zlikvidovat liberalismus v základech, přijmout v plné shodě jiná pravidla, pokud to ještě vůbec jde. Dnes již je možné spočítat, jaký je rozdíl v ceně práce v zemi, která dodržuje ekologické standardy a udržuje z vybraných daní a odvodů sociální a zdravotní zabezpečení, a v zemi, kde tyto právní předpisy neplatí nebo nejsou dodržovány. Dnes už je možné spočítat, jakou měrou sociální komfort zdražuje výrobu a omezuje onu „volnou soutěž“. Dovoz ze zemí, kde tyto normy neplatí, by měl být zatížen takovým clem, které by komparativní výhody nedodržování práv pracujících a ekologických standardů anuloval. Cla by podle mne měla dorovnávat i rozdíl v ceně práce, měřené paritou kupní síly.
Evropské nepochopní Konfucia

Politikové by místo opakování manter Mezinárodního měnového systému, Světové banky a WTO o nutnosti odbourávání cel, obchodních bariér a rušení sociálního státu měli vrátit k reálné ekonomické politice. K politice založené nikoliv na spekulaci o budoucích ziscích, ale na reálné výrobě. Obchodní režim bez cel a tarifních omezení je anomálie. Vznikal v důsledku kolonializace a následné přeměny ekonomických mezinárodních vztahů v režii ideologů. Stejně, jako je normálním režimem přeshraničního pohybu osob vízový styk – bezvízový styk je určitou formou preference cestování mezi dvěma státy, je regulace zahraničního obchodu pomocí cel a množstevních omezení přirozená. Proto, aby byla obchodní výměna vyrovnaná. A proto aby nedocházelo k ekonomickým poruchám v národním hospodářství. Je logické, pokud severský stát neuplatňuje clo na ananasy. Tyto plodiny není možné v severských podmínkách pěstovat s ekonomickou efektivitou tak, aby nebyl logický dovoz. Pokud odmyslíme skleníky, které nejsou schopny zajistit dostatek těchto plodů pro celý severský trh. Proto nemá cenu místní producenty před dovozem ananasů chránit (žádní tací nejsou). U oceli nebo automobilů je však ochrana domácího (myšleno státního či kontinentálního) trhu před dumpingovou produkcí žádoucí. Dumping může mít podobu různou – i dumpingu sociálního či ekologického.

EU by také měla být schopna svojí obchodní politikou blokovat dovoz výrobků, které nesplňují standardy ochrany spotřebitele a ochrany jeho zdraví.

Celkově by obchodní politika EU měla více dbát i o rovnováhu zahraničního obchodu. I pomocí kvót a cel, konstruovaných na popsaném principu. Některé komodity, které nejsme schopni produkovat, nechť jsou v preferenčním bezcelním a třeba i dočasně neomezeném režimu. U ostatní produkce bychom měli svůj trh chránit a udržovat jeho rovnováhu. Udržovat co nejvyšší zaměstnanost svých občanů, obyvatel kontinentu. Jinak časem nebudeme vyrábět nic a pak je otázka, čím jako nezaměstnaní budeme platit dovozy.
Vyčerpávající obrana

Na nutnost přepsat pravidla WTO o mezinárodním obchodu vývozní země jako Čína nebudou chtít přistoupit. Rusku také WTO vyhovuje… Přijalo podobnou strategii. V takovém případě by asi bylo na místě i jednostranné odstoupení od dohod WTO, nikoliv izolovaně, ale v kontinentálním měřítku. EU potřebuje komplexní ekonomickou debatu a sjednocení všech politik, jinak je mrtva nejen ona, ale s ní i celá Evropa. Izolacionismus je ta nejméně efektivní cesta kupředu. A jinam se jít nedá. Je samozřejmě otázkou, jaké dopady by na mezinárodní obchod a ekonomiku mělo zavedení metod celní politiky a zahraničně obchodní regulace. Jistě by došlo k velkým otřesům. Možná i k obchodní válce s Čínou. Podniky, které ještě dnes vyváží do Číny (Airbus apod.) by zřejmě utrpěly ztráty zakázek, které by bylo nutné kompenzovat zakázkami odjinud, zejména zevnitř postižené oblasti – EU. I za cenu jejich financování z veřejných rozpočtů.

Rozpočtové stimuly by se státům mohly vrátit ve zvýšené zaměstnanosti při obnovení výroby, která již byla odstěhována a s tím spojeným poklesem nezaměstnanosti a větším výběrem daní. V Číně by zřejmě nedošlo ke krizi či občanské válce, neboť její trh není a dlouhodobě nebude nasycený.

Ale to je jen teorie. Praxe může být a v mnoha případech už je daleko divočejší a nezbývá než přiznat, že euroatlantický extrémně liberální tržní model nemá odpověď na čínskou výzvu a nebude ji mít ani v případě Ruska.

Je ale logické financovat z veřejných rozpočtů luxus letecké dopravy? Je logické nastavit spotřebu obyvatelstva tak, aby sociální standard většiny činil ekonomiku nekonkurenceschopnou? I to je úloha pro evropské politiky. Cenou za ochranu kontinentu bude třeba komplexní změna struktury výrob i obchodu, komplexní změna v chování obyvatel, komplexní změna v chápání autorských práv a úlohy regulace, stejně jako opuštění iluzí o globálně volném pohybu osob, výrobků i kapitálu.
Rudá vlajka ve virtuálním světě

Popsané trendy vývoje vztahů s Čínou totiž napovídají, že ať uděláme co uděláme, časem přijdeme i o export tak komplexních výrob, jakou je Airbus. Když dnes Číňané umí kopírovat hodinky, výkonné počítače a umí vyrobit magnetické rychlovlaky, je je otázkou priorit, že za pár let budou umět vyrobit i Airbusy. Nebo si celou firmu Airbus koupí i se sítí klíčových subdodavatelů, vývojových středisek a konstrukčních kanceláří a vývoj i výrobu prostě přestěhují za levnou, sociálně nenáročnou a pracovitou pracovní silou. V našem „světě na prodej“ je na prodej přece vše. Pro někoho, kdo může zaplatit. Evropská krize hodnot i ekonomiky se stejně prohloubí a za kratší konec bude tahat ten „náš“ svět.

Důvodem, proč si Čína už dnes nekoupí nejlepší mozky euroamerické civilizace s jejich výzkumnými institucemi a univerzitními centry, aby jí Airbus a jiné technologie vyvinuli sami a naučili ji je vyvíjet i další, netkví v nemožnosti takového kroku, ale v jeho dosavadní neekonomičnosti. A to platí dnes. Zítra už nemusí.

Pro Čínu dnes je výhodné používat a využívat výhod obchodní, informační a znalostní otevřenosti euroatlantické civilizace. Ta je totiž zhusta jednostranná. Zatímco Čína ví, jaký výzkum v Evropě či v USA probíhá a kolik se na něj kde vynakládá, má své vědce ve všech vývojových centrech světa, Evropa či USA totéž se stejnou hloubkou pohledu nevědí. Většina z evropských či amerických vědců totiž čínsky neumí a spoléhat se pouze na anglickou lingua franca v tomto případě nelze…

Před časem jedna tchajwanská firma koupila výrobní linky na procesory zastaralé architektury a další čipy. Kategorie 386/486. Ve světě stále náročnějších a chaotičtějších Windows a závodu s rychlostí procesorů i sběrnic nelogický, zbytečný, ekonomicky neefektivní krok. Nákup linek na výrobu šrotu. Za několik měsíců probleskla médii informace, že Čína lokalizovala RedHat Linux do podoby RedFlag a tento systém se stal základem sítě pracovních stanic ve všech úřadech a institucích veřejné správy celé, miliardové Číny. Serverový operační systém této gigasítě je ale původní, proprietární, nevyužívá open source pravidla a je výhradně čínský. To byla podmínka vládní podpory jeho vývoje. Je ovšem plně kompatibilní s architekturou UNIX. Čína převzala prakticky zdarma od Evropy a USA jen to nejnutnější, co se nevyplatilo vyvíjet a vyrábět znovu. Převzala zdarma celé euroamerické programátorské know-how. Miliónové série pracovních stanic 486, notebooky a výkonné servery IBM (Lenovo) s optimalizovanými operačními systémy v síťové architektuře, která je striktně hierarchická a nikoliv chaotická, s přesně určenými úlohami, s armádou programátorů využívajících jednostranné otevřenosti architektury open source – to je dravá čínská strategie, která nemůže být neúspěšná… Fyzická životnost počítačů je daleko delší, než ona „morální“, hnaná kupředu marketingem euroatlantických monopolistických vývojářů. Dnes ještě plýtváme a vyhazujeme stále funkční „šrot“ jako zastaralý, místo abychom vyhodili programátory. IBM byla v jednu chvíli pod hrozbou ztráty efektivity výroby „noname“ počítačů (Acer a jiné „značky“). Svůj boj vzdala. Stejně tak je pod hrozbou i Intel v dravé konkurenci AMD. Tchajwan bude prozatím vyvíjet a vyrábět cokoliv. Z výpočetní techniky se stává nesmyslný globální závod ve výrobě rychloobrátkového zboží. Čínským výrobcům nic nehrozí – nevíme ani, že existují, natožpak co vyrábějí. Neznám jediného českého programátora, který by chtěl a uměl programovat v čínštině. Ale všichni čínští programátoři znají angličtinu a další jazyky starého světa. Hardware je jen „železo“. A mýtus stoleté International Business Machines před několika lety narazil na Achillovu patu kapitalismu při střetu s ekonomicky efektivním feudalismem 21. století. IBM vyměnila možný trvalý podíl na miliardovém trhu pod hrozbou ztráty podílu na euroatlantickém trhu za hotové peníze z výpalného, za iluzi. Cash. Navždy. A ještě si myslí, že na tom vydělala.
Budeme socialisty z donucení?

K takto rozsáhlé změně politik by bylo třeba změnu myšlení evropských politiků, změnu chápání politiky. Svět se nedá měnit, jedeme li po neměnných kolejích železnice a díváme-li se z okna. Tento stav bohužel neblaze ovlivňuje korporativistické myšlení majitelů a manažerů firem, které sponzorují politické strany (a často i korumpují politiky). Jsou to tytéž firmy, které – prozatím – vydělávají na výrobě v zemích, jako je Čína a prodeji na trzích, jako je Evropa. Prozatím.

Z hlediska náboženství je Čína velmi různorodá. Ačkoli čínská komunistická strana je přísně ateistická, existují zde vedle sebe mnohá náboženství – konfucianismus, taoismus, buddhismus, islám i „moderní“ křesťanství. A dokonce se prolínají: v každodenním životě se Číňané vždy řídili dva tisíce let starými konfuciánskými zásadami, pro rituální očišťování a vymítání zlých duchů vyhledávají taoisty a při pohřebních obřadech vyvolávají buddhistické duchy.
Náboženství života i smrti

Konfucius, který žil na přelomu 6. a 5. stol. př. n. l., se zabývá společenským uspořádáním a architekturou mezilidských vztahů. Podle něj má poddaný naslouchat a ctít vladaře, syn otce, mladší bratr staršího, žena muže. Každý jedinec má tedy jednat tak, jak to odpovídá jeho postavení. Jen tak může být zachován řád a mír. Konfucianismus se díky propagovaným hodnotám – principu seniority, úctě ke stáří na úkor mládí, k minulosti na úkor budoucnosti a k zavedené autoritě na úkor změny – často stával státní ideologií panovníků, neboť byl efektivním prostředkem udržení sociální i mocenské stability. Je jím dodnes. Autorita a moc komunistické strany má své kořeny právě v těchto principech. Konfucianismus vládních úředníků se v historii vyznačoval vždy odporem k novému, k obchodu a cestám do zahraničí, ve snaze udržet status quo tradice, v nepřetržitém hledání kořenů (sün ken), ve snaze uzavírat se a izolovat dosaženou dokonalost. Otevřenost nového čínského vedení má proto téměř kulturně revoluční charakter, i když přináší chaos do vztahů a nejistotu.

Na rozdíl od konfucianismu, zaměřeného především na vztah člověka k člověku a vytváření mocenské a autoritativní hierarchie a feudální mentality, taoistické učení se soustřeďuje na vztah člověka k nezměnitelnému – například k přírodě. Jádrem učení je pojem cesty. Existující dříve, než my. Nemající alternativy. Je to jakýsi neviditelný, pojmově nepostižitelný absolutní princip, určující veškeré bytí. Taoismus hlásá návrat k přirozeným poměrům, k pokoře, „nekonání“, a tedy k následování bez dodatečných vysvětlivek, odůvodnění, racionalizací. Vyzývá k cestě a přijímání dobrých i špatných životních zkušeností bez reptání, neboť jsou nevyhnutelné. Lao-c' vyzývá k pokoře. Taoistická filozofie se postupně stala náboženstvím, a to především prostého lidu na zaostalém venkově v nitru provincií Šan-si či Chu-nan. A zůstala jím dodnes. Světem, jehož folklór a klid oceňují romantičtí básníci, ale i pragmatičtí vládci.

Buddhismus se v Číně významně rozšířil mezi 5. a 9. stol. n. l. Učení o předurčenosti osudu a osvobozující nirváně se ujalo zejména mezi prostým lidem. Buddhistický panteon je stejně bohatý na božstva jako taoistický, jsou uctíváni i bódhisattvové – ochránci, kteří setrvávají na tomto světě, aby pomáhali věřícím a arhatové.

Asi 2 – 3 % Číňanů vyznávají islám. Prvními muslimskými přistěhovalci byli arabští a perští obchodníci, kteří do Číny přicestovali v době dynastie Tchang (618-907).

S křesťanstvím se Čína seznámila teprve v 16. století prostřednictvím jezuitských misionářů z Evropy. Dvacáté století přineslo rovnostářskou iluzi komunismu, kulturní revoluci i svět plný atomových bomb. Do Číny pak Mao Ce-tunga. Po smrti Čou En-laie, se Čína od roku 1975 pod vedením Teng Siao-pchinga začala hospodářsky i sociálně zotavovat po předchozích érách vlád a Mao Ce-tungovy rigidní ideologie. Ten zemřel o rok později. Čína nastoupila dlouhodobou strategickou cestu „čtyř modernizací“, které se někdy také říká nepřesně „politika otevřených dveří“ – cestu modernizace zemědělství, průmyslu, vědy a techniky a obrany. Čína v rámci vstupu do WTO souhlasila se snížením cel na průmyslové zboží na průměrnou úroveň 8,9% a zamezení jejich růstu v budoucnu. Čínská průměrná hodnota cla na průmyslové zboží dosahuje pouze zlomku celní úrovně při porovnání s mnoha rozvojovými zeměmi. Například Indie má průměrnou hodnotu tohoto cla 32,4%, Brazílie 27% a Indonésie 36,9%. Stejně tak souhlasila s přechodným zavedením ochranných opatření při ohrožení trhu členských zemí WTO. S klidem stoika dnes Čína zahlcuje trh zbožím až na samu mez snesitelnosti. A čeká…

Základ čínské modernizační reformy zemědělství spočíval v dekolektivizaci, což znamenalo rozpuštění lidových komun a zavedení systému „aktivní odpovědnosti domácností“, kdy bylo rolníkům umožněno pronajmout si půdu a samostatně na ní hospodařit. V důsledku toho došlo k uvolnění až 180 milionů pracovních sil, které se však dalo částečně kompenzovat podporou drobného soukromého sektoru a venkovského kolektivního průmyslu. Reforma průmyslu a obchodu je charakterizovaná přechodem od plánovité výroby k duálnímu systému a vzrůstající roli trhu. Státním podnikům bylo umožněno využívat výrobky, které byly vyrobeny nad určitý předem stanovený plán k tržní produkci. Došlo k decentralizaci zahraničního obchodu, snížení celních a bezcelních bariér, eliminaci exportních subvencí, Čína se rozhodla zajistit i právní závaznost a dlouhodobou neměnnost obchodních pravidel a to zejména vzhledem k zahraničí. V prosinci 1978 na 3. plénum ÚV KS Číny došlo k zahájení ekonomických reforem. Od roku 1999 umí Čína vyrobit neutronovou bombu a vytváří jednotky rychlého nasazení v armádě, která je stále největší na světě. To vše ve snaze stát se silným státem, jenž by mohl konkurovat světovým velmocím. Čínské politické uvažování není jako evropské ovlivněno krátkými čtyřletými volebními cykly. Strategické myšlení uvažuje v pojmu generací. Dnes už nikdo nepochybuje, že nejrychleji rostoucí ekonomika světa velmocí je. Výsledky už začínáme tušit – více tušit, než vidět. A to jsme stále na začátku.

21. století nás postavilo před odlišnou logiku, odlišné politické, ekonomické i sociální chování části světa, odlišnou psychologii jeho vládců, odlišnou etiku i filosofii, kterým nerozumíme a nikdy neporozumíme. Na svět se díváme křesťanskýma či židovskýma očima, očima vlastní civilizace, která nás obklopuje. Z povzdálí vidíme islámskou strategii tvorby náboženské říše cestou lidových povstání na troskách bohatství ropných zásob. Islám nás neznepokojuje, i když hrozí terorismem. Je důvěrn známý, má společné abrahámovské kořeny, jen jiné vnímání role proroků. V jeho pojetí víry byl Ježíš jen jedním z řady dalších, menším prorokem, nežli Habakuk. Střet roztříštěných zájmů rodové či klanové společnosti a náboženských sekt s technologickou vyspělostí a bezcharakterní cyničností ateistického pohledu na svět nevytváří smrtelné riziko. Neznámo etické jinakosti ano. Nikdy nepochopíme odevzdanost tao, nikdy neakceptujeme pokoru konfuciánů.

Čína nás postavila na počáítklu 21. století před velké Neznámo.


Originální članek zde:
http://www.blisty.cz/art/32342.html

Ještě tu dám jeden článek z BL který předcházel tomu výše:




OSOBNÍ ZKUŠENOST:
Současná Čína: Sebevědomá, rozporná a šovinistická
Lukáš Zádrapa

S jistým pocitem zadostiučinění jsem si přečetl upoutávku na knihu Willa Huttona The Writing on the Wall. Dlouhodobě se znepokojením sleduji zjednodušený a silně zkreslený obraz ČLR, tak jak jej předkládají veřejnosti české sdělovací prostředky, od zpravodajství ČT po nejrůznější společenské časopisy. Pokud můžu soudit z krátkého výtahu Huttonovy knihy, jeho rozbor situace je podložený a příliš se neliší od mého.

V jedné důležité věci však sám nemám jasno – a tou je směr postupu při případném řešení čínských problémů.

(Autor pracuje v Ústavu dálného východu FF UK jako sinolog. V letech 2000-2001 pobýval na stáži v ČLR.)

Otázka zní: je lepší se snažit prosadit občanskou společnost v Číně svým způsobem zvenčí za současného stavu rozvoje ČLR, anebo je bližší skutečnosti představa, že až se Číňané zbaví chudoby a společenského tlaku a rozvinou se ekonomicky, pak začnou sami více uvažovat o lidských právech? Ovšem nejsem si ani jistý, nakolik je vůbec možné doufat v ustavené občanské společnosti v Číně, ať už jakoukoliv cestou – ač bychom si to nejvroucněji přáli a ačkoliv by to mohl být dobrý lék na mnohé neduhy ČLR. Rád bych nabídl několik témat k zamyšlení, či spíše polemický obraz našich znalostí o Číně a jejího vnímání většinovou společností. Všichni ví, že v Číně jsou nějaké problémy – kámen úrazu je ten, že každý ví o jiných problémech a má pocit, že zrovna ty by se měly řešit, aby byl svět lepší. Je nabíledni, že příčinou je žalostná informovanost západní veřejnosti o každodenní i historické Číně. Ani ve věku účinných informačních technologií se nepodařilo vyvrátit předsudky a zkazky, kolující po Evropě už nejméně tři sta let, a to jak v kladném tak záporném směru. Ba naopak – stále bohatší produkce obskurní literatury v duchu orientalizmu a internet zaplavený fantaskními pojednáními přispívají k upevňování pohledu na Čínu, který je odtržený od reality. Prvořadou roli ovšem hrají hromadné sdělovací prostředky. Nevím, zda se někdy podaří vymýtit představy na jedné straně o společnosti plné čajových obřadů, bojových umění a krajinomalby a na druhé straně totalitního komunistického státu ražení Severní Koreje. Jako příklad: za pozornost stojí skutečnost, že jednou ze základních znalostí průměrného Čecha o Číně je, „že se tam topí holčičky“ –je řeč o té obdivované tradiční Číně, kde dcery byly skutečně svým způsobem „odpad“ (to však ještě neznamená, že by se musel naházet do studen, jinak těžko vysvětlit, že žen bylo v Číně vždy dostatek), anebo je řeč o té zlé komunistické Číně, která se ovšem vždy zasazovala o rovnoprávnost žen a energicky zasahovala proti konfuciánským předsudkům (ostatně dnes hrozí lékařům na prozrazení pohlaví dítěte před narozením vysoký trest; jiná otázka je, jak vysoká je v ČLR korupce)? Není sice překvapivé, že se lidé na Západě naučili vidět jako hlavní, ne-li jediný problém Číny lidská práva (nejčastěji ve spojení s Tibetem), ale zdá se mi to krátkozraké v souvislosti s osudem celé naší planety, protože ten na vývoji ČLR do značné míry závisí. Otázka zní: je to všelék? Ale hlavně: z kterého konce začít? Cenzura dost pravděpodobně někdy přijde také na řadu, ale stěží si dokážu představit, že problémy více než miliardové zaostalé země začneme řešit tak, že okamžitě budeme požadovat dodržování všech výsad občanské společnosti. Ty ne nadarmo vznikly za specifických společenských a ekonomických podmínek a je vůbec otázka, jestli Číňané mají sebemenší zájem nechat se od nás „poučit“.

Ve většině případů nás totiž vidí jako společnost zvráceně libertinskou a sobecky individualistickou. Slova „liberální“ nebo např. „individualismus“ mají v čínštině negativní konotace!

Tuhý společenský řád panuje v Číně už nejméně dva tisíce let a individuum v ní nikdy neznamenalo více než více či méně přínosnou složku kolektivu, přirozeně integrovanou do příslušné hierarchie: ani ve výhledu do budoucnosti se nezdá, že by Číňané změnili na uspořádání společnosti názor, komunismus změnil jen rétoriku a vnějškovou podobu režimu, ale zažité kulturní vzorce se zásadně nezměnily nikdy.

Tomu se navíc nelze divit za situace, kdy se Číňané vždy považovali a v duchu stále považují za civilizaci nadřazenou. Z toho vyplývá i ambivalentní vztah k Západu (ostatně historie recepce západní kultury, respektive konfrontace s ní, probíhající od první poloviny 19. století, je obzvláště komplikovaná, a stojí za povšimnutí, že k zájmu o Západ byla Čína donucena britskými dělovými čluny). Čína nečeká, až ji Západ poučí: jí imponuje technická převaha stejně jako v období kolonialismu, nicméně prvenství jí bylo jen dočasně v novověku zcizeno a teď se chce zas vrátit na své domněle výlučné místo ve světě. V Číně není ojedinělý názor, že za čínskou zaostalost stejně může Západ, který ji vždy utlačoval a nepřál jí její místo na slunci.

Je třeba nahlédnout do čínských poměrů poctivěji, než se to děje v českých sdělovacích prostředcích, abychom pochopili, jak nepatřičně se musí Číňanům jevit naše požadavky na jejich zemi, naše názory, jak by se měli ve své zemi počínat, a zároveň jak směšně působí námi běžně formulované problémy oproti těm, se kterými se Čína musí vypořádat.

Dvěma hlavními faktory, podmiňujícími celou řadu problémů dalších, je zaostalost a přelidnění. Kdo nikdy nebyl ve třetím světě, stěží si umí tamější podmínky představit. Holý boj o přežití, hrozivé hygienické podmínky, zničené životní prostředí, ubohá infrastruktura, minimální úroveň vzdělanosti, to všechno je v Číně aktuální.

Nenechejme se zmást reklamními záběry z Pekingu, východního pobřeží (které je skutečně rozvinuté) nebo turistických oblastí. Většina země vypadá diametrálně odlišně. Jen pro představu, kolem r. 2000 prohlásila vláda, že problém hladu a zimy byl už vyřešen. Znamená to, že dodnes mají běžní lidé na západě země co dělat, aby se najedli a měli co na sebe. S tím se kombinuje přelidnění (v ČLR žije nyní něco přes 1,3 miliardy lidí).

V Číně prakticky neexistuje soukromí – to je to, co je na první pohled zřetelné a pro cizince nepříjemné. V jedné místnosti bydlí mnoho lidí, žije se na přeplněných ulicích, venkov je souvisle osídlen a obděláván, dopravní prostředky jsou chronicky přetížené, naprosto všude jsou dlouhé fronty, nával je v nemocnicích i na školách.

Vytváří se tak nelidsky ostré konkurenční prostředí, kdy pouze nejlepší mají šanci se prosadit, což vede k úmornému pracovnímu a studijnímu nasazení, které je na úkor společenského života a sociální inteligence vůbec. Běžné jsou na vysokých školách sebevraždy studentů, kteří nesplnili očekávání většinou svých rodičů nebo i celých komunit – jinak se celá vesnice mohla chlubit, že jeden jejich člověk studuje na univerzitě ve městě.

Toto pracovní nasazení je nesmyslné přičítat vrozené národní píli, jak se někdy dělává. Je to nutnost: uživit se, ale také proniknout výš, vydělat víc peněz a tak se dostat nad ostatní. Čína je plná lidí, kteří se snaží po hlavách jiných vybřednout z šedi nejnižších vrstev. To je jim umožněno příklonem ke kapitalismu v posledních desetiletích; po zhroucení tradičního hodnotového žebříčku a poté vyhasnutí komunistických ideálů nastoupilo vakuum, které je důsledně zaplňováno bohatstvím a konzumem.

Je to ovšem v souladu i s tradiční praktičností Číňanů: Ti se vždy velice diví, když Češi věnují čas něčemu, z čeho není zisk – proč pěstují své koníčky, věnují se amatérskému umění, když jim z toho neplynou peníze ani společenský status? K tomuto vakuu patří i zaměření se na formu, na efekt, zatímco obsah je potlačen – současná Čína je království kýče.

K tomu musíme připočítat zdravotnictví, které je sice v příšerném stavu (minimální hygiena, zákroky se provádějí před jinými pacienty atp.), za to však de facto plně hrazené pacientem. Číňané tudíž s návštěvou lékaře otálejí, a potom platí za často už zbytečné operace obrovské sumy.

Je to jeden z důvodů, proč shromažďují peníze; kdyby se něco stalo, zaplatili by za ně sobě nebo rodinnému příslušníkovi péči. Navíc většinou se na čínských školách platí nemalé školné. Kombinací těchto faktorů vzniká nestabilní, napjatá a nelítostná společnost, která je navíc formována propagandou, snažící se odvádět pozornost od problémů šovinistickou rétorikou.

Nesmíme zapomenout ani na další vážný důsledek přelidnění a současného nesporného hospodářského pokroku, totiž vyčerpávání zdrojů, o dopadech na životní prostředí ani nemluvě. Nebudu zde popisovat, do jaké míry sahá devastace čínské krajiny, je to něco nepředstavitelného.

Nás by mělo zneklidňovat, že tato skutečnost má a ještě bude mít důsledky i pro celosvětový ekosystém (je jen otázkou, kdy ČLR vystřídá USA v postavení hlavního znečišťovatele Země), zdroje si už nyní Čína zajišťuje v zahraničí ve velké míře. Ne kvůli podpoře světového míru, nýbrž kvůli energetickým zdrojům mocensky proniká na přední Východ, do východního Ruska, a postupně ovládá africkou a jihoamerickou sféru.

Tím se dostáváme k dalšímu ožehavému problému, k územní celistvosti a mezinárodnímu postavení Číny. Kromě komplikované národnostní situace trápí zemi i výrazný předěl mezi bohatým východem a chudým západem, přičemž onen „západ“ zabírá daleko větší plochu a žije na něm většina obyvatel.

Města na mořském pobřeží v úzkém pásu kolem něho prosperují, stávají se kosmopolitnějšími, jsou „výkladní skříní Číny“ – to platí obzvlášť o Šanghaji a jejím „čínském Manhattanu“ na východním břehu řeky Chuang-pchu. Nešetrným rozvojem se z nich však stává pouhý les mrakodrapů, poušť ze skla a betonu, kde je záměrně ničeno vše, co by mohlo připomínat historické centrum.

Hornatý západ včetně středních provincií se ani přes všechnu podporu vlády a snahu o přelévání peněz z východu nemůže vymanit z chudoby. Je třeba upozornit také na to, že Číňané se nemůžou volně stěhovat, a už vůbec ne „za lepším“ – tedy např. z vesnice do města, z města do většího města nebo na východ. Jsou vázáni svou příslušností k jednotce, která je dána místem jejich narození a místem pobytu jejich rodičů, a změna tohoto chu-kchou není snadná, existují např. komplikovaná pravidla, kam se smí přestěhovat novomanželský pár apod.

Za této situace se ozývají separatistické hlasy východních provincií, které mají pocit, že jen vydělávají na ústřední vládu a potažmo na zaostalé oblasti. K tomu přistupují národně separatistické tendence v Sin-ťiangu (čínském Turkestánu), ČLR je stále pod tlakem Západu co se týče Tibetu a musí řešit otázku Tchaj-wanu. Přes silácká slova vládních prohlášení není vůbec snadné udržet tuto zemi pohromadě. V každém případě je jasné, že vzdání se jakéhokoliv území by byla ztráta tváře, ale také nebezpečný precedens pro území ostatní. Nemůžeme se proto divit, že se Čína tak energicky staví k samostatnosti Tchaj-wanu nebo Tibetu.

Na mezinárodní úrovni chce ČLR hrát samozřejmě roli velmoci minimálně rovné USA. Důmyslnými prostředky propagandy vytváří obraz po všech stránkách vyspělé země, která si navíc nepřeje nic jiného než mírovou koexistenci národů světa. Je znepokojující, jak tento obraz reprodukují české sdělovací prostředky. Není divu, když jsou jimi často přejímány jen informace z oficiálních zdrojů, případně se pojetí o Číně formuje na základě cestopisů lidí, kteří tam na dva týdny odletěli, navštívili velká a bohatá města a několik největších turistických atrakcí a z toho udělali senzační zprávu o exotickém Východu (jako poslední mi utkvěla v hlavě reportáž Milana Fridricha, a to proto, že jsem byl osobně svědkem jeho „průzkumu“ Číny).

České noviny a časopisy jsou pravidelně zaplavovány exaltovanými zprávami o nastupující velmoci na východě, o píli tohoto národa a láci zboží, které vyrobí. EU prohlašuje, že chce s Čínu uspět v konkurenčním boji. Je zarážející, jaké nepochopení v tomto ohledu ovládá plány evropských politiků.

Pokud by EU chtěla uspět, musela by zrušit zákoník práce a ekologické normy, nechat továrny zaměstnávat lidi za pár dolarů na měsíc při nekonečné pracovní době a neexistující bezpečnosti práce či sociálním zabezpečení, nechat je vypouštět chemikálie rovnou na nejbližší pole za plotem či do řeky a rezignovat na jakékoli standardy kvality výrobků.

Chceme-li si zachovat něco z evropanství, nemáme přirozeně žádnou šanci v tomto bizarním závodě, a nepomůžou nám v tom ani kosmetické změny v tržním prostředí EU (nechť proběhnou, jsou-li k dobru věci, ale neměly by být svázány s tímto závodem).

Vyvrcholením snah Číny o dokonalý obraz budou beze sporu olympijské hry v Pekingu roku 2008. Čínští představitelé zamotají západním novinářům hlavu tak, že nebudou už než pět chválu na fascinující pokrok této kdysi zaostalé země. Vezmou je na moc hezká místa, ovšem poté co natřou trávu v Pekingu na zelenou nějakým důmyslným výrobkem okolních chemiček a vycvičí ty obyvatele, které zrovna neodsunou, v dobrých mravech.

V těchto souvislostech musíme chápat také čínský kosmický program, který není ničím jiným než obrovskou reklamou na čínský úspěch. A potom se stačí podívat na záběry z poslední návštěvy Chu Ťin-tchaa v Bílém době – není vůbec překvapující, jak dobře si ČLR a USA rozumějí: kromě drobných poznámek o lidských právech a demokracii je jen málo témat, na nichž by se tyto dvě země neshodly; o servilním přístupu EU a ještě servilnějšímu přístupu ČR je zbytečné se rozepisovat.

S mezinárodním postavením Číny má spojitost i čínská diaspora, která je obzvlášť silná v USA a Kanadě. Je nutno podotknout, že Číňané patří k národům s nejmenší přizpůsobivostí – ostatně oni jsou přece kulturně nadřazeni i v zemi, kam emigrovali, nebudou se přece učit nějaký malý jazyk (tj. jiný než angličtina; situace je samozřejmě odlišná v takových velkých státech jako např. USA) a zabývat se tamním děním, když je zajímá především obchod a zprávy z mateřské země. Není bez zajímavosti, že čínští turisté v Čechách trvají na stravování v čínských restauracích (nebudou přece jíst nějaké podezřelé západní jídlo) a místo památek je zajímají obchodní domy (Praha se jim zdá zaostalá, protože je v ní málo mrakodrapů: samé staré a nízké domy!).

Opravdu hrozivý je narůstající šovinizmus. Je Číňanům vléván do hlavy už odmalička a je všudypřítomný jak ve sdělovacích prostředcích tak např. v odborné literatuře. Obzvláště humanitní obory jsou jím citelně zasaženy a jejich vědecká úroveň degradována. Nacionalistické písně znějí v reklamních pásmech i v estrádách, vyhraněně je nacionalistický duch příprav na OH, každou chvíli někde vlaje rudá vlajka s pěti hvězdami.

A jsou-li Číňané hrdí na své úspěchy, jsou hrdí na svoji vládu – to komunisté je dostali na tuto světovou úroveň, zatímco předtím byli jen obětí západní (a japonské) agrese. Proto představa, že obyvatelstvo trpně snáší komunistickou vládu a tajně doufá, že se režim brzo zhroutí, patří k halucinacím západních bojovníků za lidská práva a demokracii. Číňany zajímá především obchod, a ten je podporován vládou více než dostatečně.

Zajímá je, že Čína sílí, jakýkoliv politický nepokoj by tuto perspektivu narušil, proto, dovoluji si tvrdit z osobní zkušenosti, až na výjimky nikdo netouží po výrazné změně. To je jedno z největších nepochopení situace, že se Číňané časem dostanou k vytoužené demokracii, že to je nutný cíl každého vývoje a nejvyšší meta, ke které my jsme došli dříve a oni dojdou později. Pro Číňany je demokracie naopak často synonymem chaosu. Jaký ovšem bude další vývoj, to nemůže říci nikdo, není vyloučeno, že až se Čína nasytí hmotným blahobytem, zachce se jí i duchovního blahobytu, a pak možná začne uvažovat i o tom, co je to občanská společnost a zda by nebylo dobré zrušit cenzuru atd.

Budou-li lidé u nás přemýšlet o Číně stále stejným způsobem jako dosud, mohli bychom se brzy dočkat nemilých překvapení. Nejlepším doporučením, které můžu nabídnout, je: jeďte se přesvědčit na vlastní oči, ale do skutečné Číny, ne do té, kterou nabízejí cestovní kanceláře.

Asi hodinový rozhlasový pořad o Číně na BBC.

http://www.bbc.co.uk/mediaselector/check/worldservice/meta/tx/chinas_growing_pains?size=au&bgc=003399&lang=en-ws&nbram=1&nbwm=1

To neni clanek, to je roman

Samozejme jeho hlavnim motem je "Pryc s volnym obchodem!!! Pryc se socialnim dumpingem!!!". Kdyz psali o tom, ze je prirozene mit celni bariery a volny obchod je neprirozeny stav, tak jsem nevedel jestli se mam smat ci plakat. Ale co by clovek chtel od BL, ze

Pokud si odmyslim nejake to ideologicke pribarvovani, tak ale clanek ma v zasade pravdive jadro - Cina smeruje k tomu stat se svetovou velmoci a koneckoncu v mnoha oblastech ji uz i je.

Na druhou stranu si nemyslim, ze cilem Ciny je znicit a kolonizovat zapadni civilizaci; v tomto smeru tu mame podstatne zhavejsi kandidaty. Pokud to Cina udela, tak zpusobi sobe stejne velke problemy jako nam - prijde o odbytiste.

Vsechno do Ciny presunout nejde. Jednak co jsem slysel, tak kvalita zdaleka neni takova (viz problemu Mattelu), sluzby proste musi byt poskytovany v miste spotreby a pokud vim, tak v US outsourcovala spousta firem IT do Indie, ale zkusenosti s tim nic moc.

Cla rovnez nejsou resenim, protoze socialisti v clanku jaksi "zapomneli" zminit, ze jejich dopadem bude zvyseni cen zbozi a tedy pokles zivotni urovne.

Nekteri clenove IFM pres vikend naznacili, ze Cina, s ohledem na svuj rust, se stala nejdulezitejsi ekonomikou sveta. Dodnes nepochopim, jak se zapadni svet mohl dostat - vlastnim pricinenim - do takove zavislosti na nejvetsi komunisticke zemi sveta.

S Cinany jsem zil pospolu jeden rok v Sydney, spoustu z nich jsem doucoval a dobry tucet z nich mi vdeci za uspesne ukonceni MBA. S jednou Cinankou jsem dokonce mel znacne intimni (kratky a turbulentni) vztah. Byl jsem mezi nimi akceptovan (do urcite miry) vice nez ostatni ostatni belosi (a ma vzdelavaci charita mi zajistila jisty status v jejich komunite), cimz mi bylo dovoleno nahlednout trochu hloubeji do jejich smysleni. To, co jsem stihnul vypozorovat se mi vubec nelibilo, protoze jejich ambice v globalnim kontextu jdou mnohem dale nez pouha ekonomicka dominance. Jdou na to chytre, trpelive a postupne.

Ahoj lynxsi.

Ta Tvoje posledni veta,ac se zklada jen z par slov,vystihuje bohuzel pravou podstatu veci.S dnesnim pristupem sveta k tomuto problemu,je to proste neresitelny problem a i kdyby nazor mocnych tohoto sveta se zmenil,Cina uz je tak dulezita,ze by to byla jen groteska.Cina je stalym clenem Rady bezpecnosti,to znamena,ze hraje na rovnocene housle jako ostatni mocni v celosvetove politice,ekonomicka moc se bude stale zvysovat a o vojenske nema cenu diskutovat.At se na to divam z jakekoli strany,bohuzel na vse uz je pozde a bohuzel svet napriklad v politicke rovine Cinu potrebuje,protoze ma napr. vliv na Severni Koreu.Kdyby svet na Cinu zadupal,ona se proste bez ostatnich na hodne dlouhou dobu obejde,ale to by bylo nejhorsi reseni,protoze kdybychom dostali takovy rezim do izolace,tim bychom si mohli zadelat na pristi problemy,takze co se deje dnes je asi nejunosnejsi,bohuzel.

Neznam tuto komunitu,ale rekl bych,ze narody z te oblasti jsou si dost podobne.Kazdy ze sveho okoli zna Vietnamce.Zacinali v mrazu kolem Vanoc na ulicich.Nikdo jim to asi nezavidel,ale drzeli pri sobe a po par letech z ulic zmizeli a dnes jsou v kamennych kramech a jsou treba dominantni v nevelkych mestech,protoze jako jedini jsou schopni platit najem.Babicka me rikala,jak se v mezivalecne ere chovali Zidi.Otevreli si obchod,dampingove snizili ceny,financovalo to cele pribuzenstvo a kdyz znicili konkurenci,meli monopol se vsemi vyhodami co k tomu patri.
Mam dojem,ze postupy mezivalecneho Zida,ceskeho Vietnamce,nebo cinskeho sefa planovaci komise,si jsou nejak podobne.

Hezke odpoledne.

MERKUR1 napsal:

Mam dojem,ze postupy mezivalecneho Zida,ceskeho Vietnamce,nebo cinskeho sefa planovaci komise,si jsou nejak podobne.

Brutalni - lec vystizne.

US generalove kdysi radili Nixonovi, at USA neodkladne napadne Cinu, protoze pozdeji toho nebudou vojensky schopni. Myslim, ze sance byla promeskana.

PS: Vietnamce mam docela rad. Urcite mnohem prijemnejsi, pracovitejsi a inteligentnejsi narod nez treba Thajci. Pristi rok minim navstivit tohle bizarni misto http://wikitravel.org/en/Dalat (zrejme jedine klima v SE Asii, kde budu schopen se necemu aktivne venovat mimo hotelove a barove klima).

Já mam s Číňany jeden malý problém a to že je jich kapánek moc. A pak je tu ještě skutečnost že dokážou zužitkovat prakticky vše. Tzn. krajina je po nich pak jak po kobylkách.

PS: Zkuste si někdy přečíst zápisky Čingischána o tom jak dobýval (obléhal ) Peking.

Ale co říkate na to kdy ta bublinka v Číně již konečně praskne:

viz. např: http://www.finmag.cz/clanek/1012/

Opravdu tezko soudit. Tenhle trh je naprosto asymetricky. 75% kotovanych spolecnosti jsou statni firmy s bidnym managementem a jeste pochybnejsim ucetnictvim, zahranicni investori maji na pohyby indexu omezeny vliv uz z titulu omezeni jejich pristupu, z tech 70 milionu cinskych investoru asi 99.9% nema nejmensi poneti, co P/E vubec je, investor nemuze prodat akcie v ten samy den, ve kterem je nakoupil, informovanost je mala, hamiznost velika.

Da se to vubec nejak shortovat?

:-)

lynxsharpeye napsal:

Opravdu tezko soudit. Tenhle trh je naprosto asymetricky. 75% kotovanych spolecnosti jsou statni firmy s bidnym managementem a jeste pochybnejsim ucetnictvim, zahranicni investori maji na pohyby indexu omezeny vliv uz z titulu omezeni jejich pristupu, z tech 70 milionu cinskych investoru asi 99.9% nema nejmensi poneti, co P/E vubec je, investor nemuze prodat akcie v ten samy den, ve kterem je nakoupil, informovanost je mala, hamiznost velika.

Da se to vubec nejak shortovat?

:-)

Ale dá hlavně se člověk nesmí snažit trefit vrchol ale až se to zlomí tak to půjde dolu a to pořádně a bude dost času naskočit do poklesu.

No, ja jsem spise mel na mysli jakym instrumentem to shortovat (Shanghai).

:-)

lynxsharpeye napsal:

No, ja jsem spise mel na mysli jakym instrumentem to shortovat (Shanghai).

:-)

Takový certifikat neznam a pokud existuje jako že možná nějaký discount možná je tak tam bude takový spread že se nevyplatí do toho jít.

Takže zbývá HANG SENG kde se spread pohybuje na 0,6%.

MERKUR1 napsal:

Neznam tuto komunitu,ale rekl bych,ze narody z te oblasti jsou si dost podobne.Kazdy ze sveho okoli zna Vietnamce.Zacinali v mrazu kolem Vanoc na ulicich.Nikdo jim to asi nezavidel,ale drzeli pri sobe a po par letech z ulic zmizeli a dnes jsou v kamennych kramech a jsou treba dominantni v nevelkych mestech,protoze jako jedini jsou schopni platit najem.Babicka me rikala,jak se v mezivalecne ere chovali Zidi.Otevreli si obchod,dampingove snizili ceny,financovalo to cele pribuzenstvo a kdyz znicili konkurenci,meli monopol se vsemi vyhodami co k tomu patri.
Mam dojem,ze postupy mezivalecneho Zida,ceskeho Vietnamce,nebo cinskeho sefa planovaci komise,si jsou nejak podobne.

Zdravím.

Vietnamskou komunitu znám celkem dobře, před revolucí nám jich do fabriky dali asi 60. Zhruba s polovinou jsem se denně v práci setkával, jsou to ve většině velice šikovní a bystří kluci. Některé jejich životní přiběhy znám do dnešní doby.
Zaráží mne, jak si spousta lidí myslí, že prodávají téměř zadarmo nebo dokonce za dampingové ceny. Musí být snad každému logické, že by tímto způsobem nemohli od revoluce fungovat a dokonce dneska být schopni platit lepší nájmy v kamenných obchodech než naši a také tyto obchody zařizovat. Z čeho by také rozšiřovali své majetky? Z čeho by to všechno financovali?
Jsou tak chytří, že jím to většina našich žere, nebo my tak hloupý? Asi to bude to první i druhé, včetně našich úplatných úředníků.
Pokud jsi někdy navštívil Asii, tak by jsi tam viděl, že tady začínali(stánky) na jejich zcela normální úrovni prodeje, nyjí se již zcela integrují mezi nás. Jak to bude vypadat až vystudují jejich děti, se mi nechce ani vzpomínat. Mají od přírody mnohem větší schopnosti bojovat o holé živobytí. Naše mladá generace je zase příliš zvyklá na pohodlný život v poměrně dobrém blahobytu.
Přišli k nám jako námezní síla, jen aby to za nějakou dobu nebylo obráceně.
Není to přímo o číňanech, myslím však, že asiati jsou si v mnohém podobní.

Hezký zbytek večera všem tady na foru.

Mne taky prijdou vietnamci docela v pohode - jsou pracoviti. Jediny problem je v tom, ze nizsi ceny dosahuji nejen legalnimi prostredky, ale zhusta velmi silnym sizenim na danich, clech atp.

Je to kruty fakt, ale tiez mam pocit, ze to skonci jak film "Kurva hosi...", kde Bolek prednesie tu vetu: "A ted si vas kupim vsecky..."
Oni aziati celkovo su zvyknuty makat a hlavne drzat pokope. Ked uz EU a USA nezavedie velke cla, mala by vyzadovat aspon certifikaciu ako po domacich vyrobcoch. A tvrdo to kontrolovat. Ja osobne radsej zaplatim za kratkodoby spotrebny tovar par korun navyse, ako sa mam z TV dozvediet, ze oblecenie, obuv atd. je farbene nejakym jedovatym sajrajtom. Ako napisal lemming, jednoducho je tu spusta nezdaneneho tovaru, ale to nieje ich chyba. To su podplateni colnici a podobne. Zaujimave je, ze s nimi nepohne ani obchodna inspekcia. Oni jednoducho zneuzivaju nedostatky systemu, podobne ako ina mensina, ale ta v inej oblasti :-)

Hezký článek:

http://www.finmag.cz/clanek/2739/

Články pana kohouta jsou velmi dobré. Jeho názory mají logiku.

Clanek je pekny, ale byl bych trochu opatrny. Treba tvrzeni:

"Zjistili, že v oboru přírodních a technických věd je 62 procent „hvězd“ rezidenty USA, kdežto na Čínu připadá jen asi jedno procento". Tento náskok nemá Čína nikdy šanci dohonit.

Tipoval bych, ze urcite byl stav, kdy na USA pripadalo 1% "hvezd" a evidentne ten naskok dohonili. Bral bych ten clanek tak, ze to nejspis nebude do 5-10 let, ale za 50 let kdo vi...

zajímavý článek je zde www.patria.cz/Zpravodajstvi/1161913/buffett-motivaci-suverennich-fondu-ke-skupovani-americkych-akcii-je-nase-vlastni-politika.html
originál zde http://www.bloomberg.com/apps/news?pid=newsarchive&sid=aDjaP7STct.A
To jak se američani rozhodnou jednat s těmito suveréními fondy, to výrazně ovliní celosvětovou ekonomiku a to si Buffett uvědomuje. Pokud bude nějak omezen nákup akcií a firem, tak bude propad amerických akcií velmi hluboký a nákupy se přesunou do evropy.
Co mají Ti arabové s těmi dolary dělat? jejich hodnota klesá, hodnota dluhopisů taky za moc nestojí, tak si kupují fabriky a čím je nafta dražší, tím víc jich mohou koupit.
Každopádně je již v zahraničním obchodě znát odvracení od dolaru. Dřív číňani euro neznali a dnes už pomalu nechtějí nic jiného.

lemming napsal:

Clanek je pekny, ale byl bych trochu opatrny. Treba tvrzeni:

"Zjistili, že v oboru přírodních a technických věd je 62 procent „hvězd“ rezidenty USA, kdežto na Čínu připadá jen asi jedno procento". Tento náskok nemá Čína nikdy šanci dohonit.

Tipoval bych, ze urcite byl stav, kdy na USA pripadalo 1% "hvezd" a evidentne ten naskok dohonili. Bral bych ten clanek tak, ze to nejspis nebude do 5-10 let, ale za 50 let kdo vi...

Ahoj bez totální restruktualizace zemědělství to je nemožné. Jenže když zemědělství váže v Číně naprostou většinu obyvatel co se snimi pak stane po restruktualizaci pro koho budou vyrábět?

V číně je akutní nedostatek lidí v průmyslu. Takže lidé uvolnění ze zemědělství najdou práci bez problémů. Problém je že zemědělsví je rodinného typu a jeho zefektinění není jednoduché. Asi jako v polsku.

Pracuji nejaky cas v Cine, takze mam info z prvni ruky, ne zadne domenky. V kazdem meste v Cine, kde jsem byl tak jsem videl vystavbu bytu a infrastruktury. Je zde obrovsky boom vseho. Ve vlade nesedi zadni amateri, jak to bylo u nas pred 1989, ale lide, kteri vi ze musi pritahnout lidi z vesnic do mesta a rozredit zemedelstvi. Infrastruktura je na daleko vyssi urovni nez v CR. Vlaky na koridorech jezdi rychlosti pres 220 km/h (to nemluvim o nejrychlejsim vlaku na svete v Shanghaji), dalnice jsou triproudove jak po celem vychodnim pobrezi (Shanghai, Nanjing, Peking), tak do vnitrozemi (Shanghai - Chongquing) a dalsi se stavi. Jedine co jim chybi je know how. Elanu maji na rozdavani, pracuji 12 hodin denne a soboty, nedele v praci nejsou nicim neobvyklym.
Diky fixaci na dolar maji neuveritelne obchodni prebytky. Platy kolem 6-7000 kc / mesic za temer dvojnasobek pracovni doby nez ve vychodni Evrope jsou rovnez velke plus. Pokud beznin je za 13 kc, jaka je cena dalsich klicovych komodit?
Na druhou stranu jim roste inflace (rozumej ceny) coz se nemusi libit tem s nejnizsimi prijmy (a to je 500 mil. zemedelcu)a tito mohou zamichat jeste kartama v "dobre" rozjetem cinskem vlaku.